Člověk míní ale okolnosti mění.
Po téměř ročním plánování a
připravování výpravy na Nordkap se postupně změnilo tolik věcí, že ve
finále namísto 10ti plánovaných motorek dorazilo na místo srazu pouze stádečko
4 strojů BMW, aby se vydalo obtěžkáno plnými kufry na společnou dovolenou.
Víťa
– R1100RT, Pavouk s Martinou R1100RT, Čert – R1100RS a já s mojí
ženou Evou – R1100RT. Ostatním překazil plánovaný výlet většinou problém
v zaměstnání, v peněžence a někomu i strach vzdálit se z tepla
domova.
1.den – Sobota 14. června
Vyjíždíme ráno v 8.00 z Prostějova přes Olomouc na Mohelnici, kde na nás čeká Víťa. Poslední úpravy zavazadel na přetížených nosičích horních kufrů mne a Pavouka trochu zdrží, ostatní zatím dají kafe a nějakou tu cigaretku. V tom má Čert letos velkou oporu v Pavoukově Martině, ta mu určitě ráda pomůže s jeho obrovskou zásobou cigaret.Jedeme po silnici dál na Hradec Králové, Jičín, Liberec a Státní Hranici překračujeme ve Varnsdorfu – Jiříkově. Potom dále přes Lobau, Bautzen směrem na Berlín. Dálnice kolem Berlína se neustále opravuje, takže nás zdržují věčné uzavírky, přesně jako u nás.Po ujetých 522 kilometrech rozbíjíme stany asi 200km ve vnitrozemí u jezera „Senftenbergersee“ v koncentračním táboře (kempu) pyšnícím se honosným názvem Ferienpark Grosskoschen (Prázdninový park, tel. +49 3573 8000).Něco tak odporného jsme ještě nikdy neviděli. Milion lidí namačkaných na fleku se svým evidenčním číslem, vjezd přes závoru pouze pomocí „Gastkarte“ s čárkovým kódem, nikde ani stopa po trávě. Prostě hnus. Zpocení východní Helmuti romanticky škvaří své hnusné bílé klobásy na polních grilech ze supermarketů a popíjí odporné lahvové pivo. Hned po postavení stanů a zvednutí Víťovi motorky z prachu země, kde si ustlala při neplatném pokusu postavit BMW na boční stojan znechuceně odcházíme do místní zděné restaurace abychom si ještě strčili (za levno) něco teplého do krku. Objednáváme si řízek s bramborem a točené pivo. Pivo dopíjím s nechutí, řízek si po chvíli měníme se ženou, ona ten svůj nemůže ukrojit. Je moc tvrdý a jak po chvíli zjišťuji i zkažený. Vybíhám ven před hospodu a vyplivuji ho do prachu. No prostě východní Německo nezapře svoji komunistickou minulost.
2.den
Po probuzení, snídani a sbalení
stanů se nám asi napotřetí povede projet přes závoru s čárovým kódem
ven, z kempu „soudruha hrůzy“.Projíždíme východní Německo. Na
benzínce ještě daleko před Roztockem kupujeme jízdenky na Trajekt – platíme
Master Card. Plujeme lodí společnosti Scandlines a cena za motorku včetně
dvou osob je 28E . Tedy nic moc drahého. Plavba z Roztocku do dánského města
Gedser trvá asi 2.5hodiny a nikdo z nás zatím nemá mořskou nemoc na
kterou jsem se já i Víťa tolik těšil. No snad později. Na lodi je možno
si koupit v dutte free shopu alkohol a cigarety, dát si jídlo nebo posedět
u kávy. Prostě pohoda.Přirážíme ke břehu a všichni sledujeme dění na
periferii Dánska. Přístav není velký, ale je tam vše co si člověk
pamatuje z filmů. Tržiště, nákladní a obchodní lodě menších velikostí
i rybářské bárky houpající se ve vlnách dánského podvečerního moře.
Naše dnešní trasa je u konce a poohlížíme se po nějakém vhodném
noclehu. Bude to kemp nedaleko hlavní silnice, takže zítra nemusíme tak
daleko zpět k hlavnímu tahu.V kempu opět platíme Master Card, protože
ač je Dánsko členem evropské unie, neplatí zde Euro. A pokud ano, tak někdy
za nevýhodný kurs. Spíme ve stanech, protože je pěkně. Pouze v pozadí
letí černé mraky. Kupujeme dánské pivo – v plastových zálohovaných
lahvích a klábosíme. Po hodině začíná drobně mžít. Po chvíli déšť
ustává. První komáři se objevují – nemají však šanci, jsme na ně připraveni.
Repelent patří do povinné výbavy každého turisty směřujícího do
Skandinávie. Stany stojí asi 200 metrů od břehu moře. Rychle do spacáků,
zítra se tam musíme podívat. Stmívá se pozdě a jak později zjišťujeme,
tmy už se tady nedočkáme, ale spát se musí. Dnešní etapa měla celkem
443km suchozemských.
3. Den
Do prvního dánského pracovního
dne v týdnu se probouzíme opět za svitu slunce a tudíž v perfektní
náladě. Pouze Čert má nohy jako by si je zapomněl natřít repelentem, nebo
dostal plný zásah z brokovnice.“A„ je správně. Vydáváme se na
obhlídku pláže. Voda je neskutečně čistá ale páchne. Důvodem je obrovské
množství na břehu se rozkládajících mořských řas. Děláme pár fotek,
opouštíme kemp a vracíme se na hlavní tah. Rychlost 80km/h dodržujeme,
hlavně dáváme pozor na cyklisty kteří mají jízdní pruh i po obvodu
kruhových objezdů. Je jich tady nepočítaně. Červený asfalt zdobící křižovatky
se zdá taktéž nevyzpytatelný. Jedeme po silnici směr Kobenhaven ( Kodaň).
Zde, jak všichni doufáme vjedeme do Švédska suchou nohou - koly po
novém mostě.Poplatek je 17E. Stojí to za to. Švédsko- Dánská hranice je
na mostě – pouze nápis Sverige. Zákaz zastavení, přesto neodoláme a fotíme
se u ní. Kdo ví, kdy se sem zase podíváme.Stavíme na velkém parkovišti s oddělením
pouze pro motocykly, vtipně označené malým znakem BMW. Stejně je to již
zbytečné, protože čím více směřujeme na sever, motocyklů jiných značek
kvapem ubývá! Součástí parkoviště jsou samozřejmě pěkné záchody s vodou,
sprchy a turistické centrum s příručkami o kempech a o místech , které
by zahraniční turista při návštěvě Švédska určitě neměl vynechat.
Samozřejmě s cenami a ve všech světových jazycích. Personál samozřejmě
hovoří také německy. Počasí super, krajina a silnice také. S dodržováním
nejvyšší povolené rychlosti si již neděláme takové starosti, starosti si
nedělají ani místní, což je příjemné překvapení. K večeru dojíždíme
do kempu ve městečku Bjorkang u Varbergu směrem na Goteborg který jsme si našli
v turistické příručce. Zde si pronajímáme chatku pro 6 osob, která
je naprosto bezkonkurenčně vybavená. Od televize, rádia, mikrovlnky, kávovaru,
ledničky, pračky, sušičky až po grilovací nářadí ukryté ve vedlejší
budce. Cena za jednu noc 2500Kč pro 6osob. Prostě super. Moře asi 300m. Jsme
unaveni a po dvou nocích pod stanem konečně uvítáme pořádnou sprchu a
postel. Zkoušíme si také přeprat
nějaké ty spodky. Kdo ví, kdy zase budeme mít takovou možnost. Jsme již
dost severně a blíží se nejdelší – polární den. Jdeme spát v deset
večer, slunce stále na obloze. Jasno, prostě pohádka. Dnes jsme toho moc
neujeli, protože již začíná krajina, kde je pořád důvod zastavovat a něco
fotit. Na tachometru máme pro dnešní den 397km.
Pozn.: více fotek včetně náhledů možno vidět zde. >>>>>>
4.den
Ráno se probouzíme do krásného
dne a hned po sbalení všech věcí odjíždíme na asi 200m vzdálenou pláž,
abychom se podívali na Švédské moře. No prostě krása jako blázen. Voda
čistá, pláž s krásným pískem kam až oko dohlédne, voda chladná a
zákaz surfování. Ještě nezbytné fotografování a zpátky do „práce“.
Sedáme na motorky a jedeme směr Norsko. Slunce praží do zad a my se proplétáme
provozem, který kilometr od kilometru houstne. Švédové jsou asi velmi
pracovitý národ, protože průjezd touto zemí znamená velkou exkurzi staveništěm.
Prach, radary, spousta stavební techniky a mezi tím občas nějaká benzinka
kde si dáváme kafe nebo se jdeme umýt a na WC. Konečně vidíme norskou
celnici. Je to most přes řeku, kde je uprostřed pouze cedule „NORGE“. Toť
vše a tedy naše zklamání, že opět nepřibude žádné razítko do našich
cestovních pasů. O důvod víc proč být zklamaný máme také proto, že
jsme se báli vézt sebou víc alkoholu a Čert cigaret a tabáku. Vše zbytečně,
v kufrech jenom kila českých konzerv, které tady na severu nejsou o nic
moc dražší než u nás doma. No příště budeme chytřejší.
Vjíždíme do údajně nejkrásnější země Evropy, ale zdá se, že
opak je pravdou. Ohromný provoz a silnice s omezením do jednoho pruhu v každém
směru, plné prachu a podél jenom jedno obrovské staveniště kam až oko
dohlédne. Ani parkoviště kde by člověk mohl sníst paštiku nebo dát krátkou
pauzu. Nakonec stavíme na benzince s odpočívadlem, kde vytahujeme
proviant a mapu před zraky turistů, které ze svých útrob právě vyzvracel
německý autobus. Sklízíme obdiv za motocykly a CZ. Jíme a plánujeme cestu
do Osla, kde chceme navštívit muzeum. Tento plán však okamžitě po příjezdu
do města měníme. Město je přetížené provozem, plné prachu a stojících
kolon, kamkoliv se plazících aut. Mizíme z města nejkratší možnou výpadovkou,
hlavně pryč z toho šíleného chaosu. Nedá se nic dělat, Muzeum dnes
neuvidíme. Je právě dopravní špička a manévrovat mezi auty s celkem
půltunovou mašinou prostě nemám chuť. Jak jsme se v průvodcích poučili,
kempy jsou v Norsku na každém rohu a tudíž jsme trochu překvapeni, že
najednou nemůžeme žádný najít. Jezdíme tam a zpátky jako idioti, čteme
holedbající se turistické informační tabule a nakonec po dvou hodinách
stejně znovu najíždíme na dálnici č. E6 směr sever abychom se
dostali co nejrychleji z tohoto blázince. Únava stoupá.K večeru
konečně nacházíme první informační ceduli se symbolem stanu a pak další
a další. Zajíždíme do jednoho z nich a s velmi ochotnou
majitelkou sjednávám cenu za jednu noc pro všechny na 200 NOK. Super cena.
Vypadá to, že bude konečně trochu pršet a proto stavíme stany jak to jde
nejrychleji. Pavouk jede ještě bez přilby projet svoje RT, neboť se mu nějak
nezdá zvuk jeho motoru. Užaslí na něj potom o deset minut později čumíme,
když se vrací a v závěsu si to za ním hasí cyklista s českou
vlajkou.Je to kluk z Písku a jak se potom při debatě dozvídáme, má
namířeno na Nord Kap. Vlajka Free Tibet tomu všemu dává trochu šťávu a
tak zvědavě posloucháme jeho další cestovatelské vyprávění. Třeba o
jeho cestě do Indie, odkud ho kvůli nečekaně prodělané operaci slepého střeva
domů na náklady nejmenované zdravotní pojišťovny přepravovalo letadlo, o
tom z čeho je po cestě živ – vločky s moukou a placky, no prostě
samorost. A kolo na kterém tuto cestu podniká taky zasluhuje obdiv. Prostě
obyčejný horák. Mnoho rozmazlených majitelů super moderních Biků brázdících
cestičky městských parků by se mohlo trochu inspirovat. No nic, komu čest
tomu čest. Nebo je to blázen? Se slibem, že se při cestě z nejsevernějšího
cípu Evropy staví v Prostějově se loučí. Má dnes ještě v úmyslu
ujet asi deset km, než zalehne do spacáku. Nikdo opravdu nevěří, že má šanci
v kraťasech za 39 Kč, dojet, nebo tam dokonce přežít. Je to zhruba
1000 km severně od polárního kruhu. Déšť se koná jen chvilku, jen ten
protivný vítr nám trochu kazí posezení. Dáváme kafe, čaj a večeři. Všude
klid až na hluk dopravních letadel, které nám co chvíli přeletí nad
hlavami. Ani nevím jak usínám.
5.den
Probouzíme se do krásného dne a
po snídani vyrážíme opět směr sever. Pavoukovo RT jede naprosto bez problémů.
Něco se mu včera zdálo. Únava asi udělala své.Po pár kilometrech se začíná
měnit krajina a my konečně vidíme předzvěst toho, proč jsme sem vlastně
jeli. Eva zde již před lety byla a proto včera ignorovala mé nadávání na
zasraný a hnusný Norsko. Kopce, lesy a na vrcholcích hor v dáli sněhové
čepice. Tak tam máme namířeno. Nálada je skvělá a pokud nebereme v úvahu
všudypřítomné radary nic nemůže zkazit krásnou idylu. Za jízdy a na odpočívadlech
je se již na co dívat a proto
stavíme čím dál častěji. Asi v poledne vjíždíme do Lillehameru,
kde jedeme až k olympijskému areálu. Nezbytné foto a hurá k místnímu
nákupnímu centru, kde vidíme i Mcdonald. Vcházím dovnitř a po zjištění,
že tři Cheesburgery, kafe a Colu nelze platit Eurocard uraženě odcházím
ven. Nechtějí moje peníze, tak ať mi políbí……el. Nakonec jsem tomu rád,
protože Pavouk přináší z blízkého supermarketu teplé grilované kuřátko,
které vychází celé na 120 CZK. U Donalda bych to dal za dvě ty jeho blbý
housky s teplým okurkem a sekanou. Okamžitě se všichni opičíme a
naprosto přežraní potom skáčeme do sedel. Teď už jenom najít zase nějaký
ten pěkný kemp nebo chatičku. Pořád plánujeme spaní „na divoko“. Že
by dnes? Zajíždíme do kempu a po domluvě lámanou angličtinou se od správce
dozvídám nehorázně vysokou cenu. Necháváme si však otevřená vrátka a
se slovy, že se ještě vrátíme mizíme pryč. Hned kousek dál u krásné řeky
dostáváme od majitelky dalšího kempu nabídku které se nedá odolat. Stany
za 200 NOK ale chatku pro 6lidí za 300. Motorky nepočítá. Samozřejmě
bereme chatku. Večer posezení u flaštičky fernetu a hurá na kutě. Vůbec
se ale nechce jít spát. Unaveni sice jsme, ale lézt do postele za světla, to
se my středoevropani hned tak nenaučíme.
6. den
Jestli den předcházející splnil
nad očekávání naše představy o severské přírodě, měly být tyto dnes
opět překonány. Dost těžko se mi mé pocity daří srozumitelně vtěsnat
do psaných vět. To prostě člověk musí vidět, cítit a umět vychutnat.
Vysoké, sněhem pokryté vrcholky hor, dravé říčky a řeky – radost pro
raftaře, krásné a udržované silnice – konečně bez radarů, lesy, lesy a
zase lesy. A nakonec všudypřítomné vodopády. Přirovnal bych to k filmové
přírodě Kanady. Jedeme po silnici č. E136. Dnešním cílem je „cesta
trollů“, kterou by prý měl absolvovat každý návštěvník Norska. Úzké
serpentiny přes horská sedla. Prostě povinná turistická atrakce. Činíme
tak tedy rovněž a opravdu nelitujeme. Nahoře je zima jako v ruským
filmu. Dokonce zamrzlá jezírka, někde sníh. Víťa se pokouší uvařit si
nahoře kávičku, což se mu po vytvoření různých závětří nakonec podaří.
My ostatní zatím jdeme pěšky asi na 300m vzdálenou vyhlídku. Stánky se
suvenýry, hlavně s Trolly ze sádry, hlíny, plyše a různých materiálů
na každém rohu nebo oblouku. Někteří z nás neodolají a kupují. Není
to tak strašně drahé a Norové dobře vědí, jak využít momentální užaslou
a zpomalenou přiblblost návštěvníků něčeho tak krásného, jako je toto
místo. Po přestávce opět do práce. Jedeme rozlehlými, sněhem pokrytými
pláněmi bez změny nadmořské výšky. Ledem pokrytá jezírka a zmrzlé
metrové závěje sněhu okolo silnice lemují cestu jako by tu byly odedávna a
na věky. Prostě jako z jiného světa. Motorky si jenom předou, ale všichni,
kdo máme tu možnost jsme již dávno zapnuli náporové topení a elektrické
vyhřívání rukojetí. Asi po 5ti km sjíždíme do údolí a znovu se začíná
oteplovat. Je úplně neskutečné, jak nám přeje počasí. Za celou dobu co
jsme na cestách nám pršelo max. půl hodiny. Fotíme i za jízdy, je dost času,
provoz malý, je totiž začátek sezóny. Vjíždíme do města Valldal. Tady
dole již skutečně zase peče sluníčko a tak se každý zbavuje nepotřebných
svršků a cpe je do kufrů. Nákup proviantu v místním obchodě a oběd
na břehu Fjordu. Ohříváme všudypřítomné fazole a plníme břicha. Po jídle
a krátkém odpočinku opět na koně a přesouváme se asi o 4km dál, kde se
naloďujeme na trajekt „EIKSUND“. Není dlouhý, ale jiná cesta neexistuje.
Po 15ti minutách nás loď vyplivuje na břeh a my se ocitáme snad v turisticky
nejznámějším městě Norska. Geiranger. Nejslavnější, všemi cestovateli
navštěvované, turistickými průvodci obdivované a poprávu
vyzdvihované město na břehu největšího norského fjordu, který je
údajně dlouhý celých 101 km. Zítra se o tom máme v úmyslu přesvědčit
na vyhlídkové lodi. Parkujeme v kempu přímo u fjordu, asi 100 metrů od
břehu. Chatka je naprosto luxusní, máme zaplaceno na dvě noci. Cena ještě
mimosezonní – noc 650 Nok, kdybychom přijeli zítra, což je zde první den
hlavní sezóny bydleli bychom již za 950 Nok za noc. Dvě oddělené ložnice
po 3 lůžkách, prosklený obývák s výhledem na naše motorky a fjord,
koupelna s WC, teráska pod střechou, klid a mír. Večer volný program.
Decentně zapíjíme Pavoukovy narozeniny – ode dneška má oficiálně–
neoficiální právo sedlat BMW. K této motorce totiž dle našeho nezávislého
hospodského průzkumu člověk dospěje nejdříve ve třiceti letech.
Mladší motorkáři mají radši víc sportovní stroje, nebo jim většinou
stačí jezdit jen kolem komína, na což nepotřebují žádnou drahou cestovní
mašinu a v neposlední řadě nejsou ochotni nebo schopni investovat tolik
peněz za motocykl. Unaven a plný dojmů se každý postupně odplazí do své
postele na tachometru máme celkem 2366km.
7.den
Ráno se probouzíme tak jako normálně
do krásného, sluncem zalitého dne. Dnešní plán je jasný. Výlet po okolí,
ale hlavně vyhlídková jízda po místním Fjordu. Hned po snídani jedeme
okouknout okolí a kupujeme lístky na loď. Cena pro jednoho je 65Nok. Plavidlo
není nejmenší, ale ve srovnání s asi osmipatrovou zaoceánskou výletní
„krávou“, která včera večer připlula do Geirengeru je to mrňavá bárka.
Vyplouváme asi na dvouhodinovou plavbu vstříc moři a jdeme hned na příď,
aby nám náhodou něco neuteklo. Hlas z reproduktorů nás průběžně
informuje o zajímavostech které míjíme. Vodopády „Sedm sester“ bývalé
usedlosti ve svazích obklopujících nás ze všech stran. Jak říká hlas z reproduktoru,
místní obyvatelé, kteří zde v dávné minulosti žili museli být ve všem
naprosto soběstační, neboť v létě se k jejich domům dalo dostat
pouze pomocí lan a v zimě vůbec. Historie vypráví i o zvláštním způsobu
života jejich dětí, které při hraní na louce před vysoko položenými
domy musely být neustále přivázány provazy aby nespadly dolů do vody. Z výšky
asi 250metrů by to nemuselo dopadnout dobře. Zároveň to zde však dle legend
neměli jednoduché ani královští výběrčí daní. Pokud se obyvatelé místních
usedlostí stihnuli navzájem varovat, neměl výběrčí daní šanci, protože
domorodci jednoduše vytáhli provazy které sloužily pro výstup nahoru. Škoda,
že průvodní slovo na lodi je pouze v angličtině, norštině, francouštině
a němčině. Na Čechy nějak pozapomněli. Počasí se začíná měnit z minuty
na minutu, jak plujeme fjordem. Dokonce začíná foukat ostrý vítr, který
sebou nese pichlavý déšť. Hodně turistů se prchá schovat do lodi a zbytek
cesty již pozorují okolní krásy přes sklo početných oken. No je to výletní
loď, mysleli na všechno. Nakonec prcháme do útrob lodi i my ostatní,
abychom těch pár minut proklábosili tam.(od teď píše Víťa) Netrvalo to však
déle než 20min. a opět se ukazuje sluníčko. Ještě uděláme pár fotek a
přirážíme ke břehu. Krásná projížďka za přijatelnou cenu! Večer ještě
pozorujeme odjezd té obrovské příšery co ráno zaparkovala ve fjordu a baštíme
další konzervu z našich zásob. Zejména Čertovy zásoby se zdají nevyčerpatelné
a tak mu s něma rád pomůžu.
8.den
Jak jinak než opět za sluníčka
vyjíždíme a opouštíme Geiranger. Na odpočívadle potkáváme němce na GSkách
a nemusím se už ptát kam míří. Přece Nord Kap! My však míříme na vyhlídku
Dalsniba, která se nachází v nadmořské výšce 1465m. Poslední část
cesty je placená a začíná závorou. Po nás však obsluha peníze nechce, prý
si nás zkasíruje až pojedeme zpátky. Na první a místy druhý rychlostní
stupeň se po cestě vysypané štěrkem blížíme ke konci. Dojíždíme na
odpočívadlo, které je prázdné až na jeden německý karavan. Ve výhledu nám
brání mraky, které ale rychle plynou a postupně výhled dovolují. Kolem samý
sníh a hory. Chvíli čekáme a už se nám odkrývá i výhled na údolí ze
kterého jsme přijeli. Vidíme i Geiranger. Fotím a nasedám na motorku, abych
se vydal zpět. Je tady dost zima, teplota kolem 0 stupňů C a fouká vítr. Při
odjezdu Pavouk jen tak prohodí: „Všiml sis, že pod tím štěrkem je led?
Pozorně se dívám na cestu pod nohama a fakt, jedu po ledu! Opatrně a se
scvaknutou prdelí jedu dolů, ručky hřejí na nejvyšší stupeň a dost často
se ozve i ABS. Zaplať pánbůh, že máme všechny tyto vymoženosti! Zastavuji
u závory, ale nikdo tam není. Chvíli čekám (5sekund) a když teda nechcou
platit, penízky jim nevnucuji. Zastavuji asi 5km dál před tunelem. Cestou ještě
potkávám kus urvaného ledu velikosti menšího auta uprostřed silnice. Nic
moc příjemného, ale naštěstí se bez větších potíží vyhýbám, jako i
ostatní, jak se za chvilku dovím, když se sjíždíme před tunelem.Pokračujeme
po silnici č.15 směr Stryn. Dalším dnešním cílem je ještě ledovec „Jostedalsbreen“.
Parkujeme na nejvyšším parkovišti u ledovce. Tady zjišťujeme, že nám
nezbývá nic jiného, pokud chceme ledovec vidět opravdu z blízka, než
jít asi 50min. pěšky a pěkně do kopce. Nikomu se nechce, ale nakonec
zatneme zuby a jdeme. Po 5min. chůze objevujeme možnost dostat se k ledovci
na voze táhnutým koňem. Ta však po zjištění ceny kolem 700Kč za jednoho
padá a jdeme. Přiznávám, že jsem toho měl plné zuby a několikrát jsem
se chtěl obrátit, ale došel jsem. Teda všichni jsme došli až k zplazu
ledovce „ Jostedalsbreen“. Krásný
pohled, ledovec hraje všemi odstíny modré. Je to obrovská masa sněhu, po
které se odvážně pohybují horolezci. Opět fotíme a pomalu se odebíráme
cestou dolů, zpět k motorkám. Sníme zase kousek našich zásob, sedáme
na motorky a odjíždíme hledat vhodný kemp. Ubytujeme se ve stanech v kempu
„Sogndalfjora“.
9.den
Po silnici č.5 vyjíždíme ze
Sogndalfu a míříme k nejdelšímu tunelu Evropy. Čeká nás ale ještě
trajekt Manheler – Fodnes. Tady jako poslední z naší výpravy vjíždím
k budce určené pro placení trajektu, platím kartou a když dojíždím
k molu vidím jen zavírající se příď lodi. Oni mi snad ujeli,
nebo..!? Fakt ujeli, naštěstí se hned dovídám, že další loď je tady za
15min. Tak to je v klidu. Beru si tedy „svůj“ trajekt a pluji za
ostatními. Ostatní na mě naštěstí počkali (jak jinak, vždyť by jsi se
ztratil!) a tak se vydáváme společně po silnici k tunelu. Ten je dlouhý
24,5km a je v něm pěkná zima. Přesto uvnitř tunelu nacházíme místo
i chuť k focení. Celý tunel je dost tmavý a nezajímavý, ale na dvouch
odstavných místech, kde jsme se i fotili je pěkně nasvícen. Tunel je za námi,
jsem fakt rád, protože mi hlavou těch 24km pořád probíhal katastrofický
scénář jak píchnu, nebo se něco stane a někomu se stroj zastaví. Tak tady
bych to opravdu nechtěl zažít! Všechno je v pořádku a blížíme se k dalšímu
trajektu, tentokrát z Bruraviku do Brimnes. Ten už probíhá bez problému
a vyjíždíme z Brimnes po silnici č.13. Následuje řada dalších tunelů
a úžasné pohledy na krajinu, která se zde mění po pár kilometrech.
Chvilku samé lesy, potom led, za chvilku zase zeleň atd. Fotíme a užíváme
si nádherných výhledů za pěkného počasí. Že by dnes to spaní „na
divoko“ opravdu vyšlo? Do dnešního dne jsme nenašli, nebo někdy ani
nehledali místo, kde by jsme mohli zkusit tady v Norsku povolené, jinde však
přísně pokutované spaní v přírodě. Je pravda, že s našimi
motorkami se z důvodu váhy nedá vjet hned tak do lesa, kde to neznáme.
Večer však objevujeme krásný kus krajiny s odpočívadlem u silnice,
kde večeříme. Koukáme tak kolem sebe, tlačíme konzervy a najednou vidím,
že se k nám blíží asi 30ti hlavé stádo koz. Potvory zvědavý máme
za chvilku vedle sebe a co nestačíme schovat už přežvykují. Nebojí se
teda vůbec! Po večeři, za asistence stáda jedeme hledat místo pro nocleh.
To se nám daří a opravdu nacházíme zpevněnou cestu po které sjíždíme k vodě
mimo hlavní silnici. Stavíme stany a díváme se kolem sebe na tu krásu.
Hory, voda, prostě nádhera. Je 23h a sluníčko svítí jak v poledne.
Zaléháme a ve 3h v noci se budím. Zataženo, prší a tak 8C. Zima jak
prase, oblíkám si všechno co mám. Asi v 7h se budí i ostatní a balíme.
Poprvé, ale jak později zjišťujeme na dost dlouho se k nám počasí
otočilo zády.
10.den
Jedeme za vydatného deště k první
benzínce, kde snídáme. Dnes máme v plánu dojet do přístavu
Kristiansand. Tady si chceme prohlédnout město, když nám to Oslo nějak nevyšlo.
Po 260km v dešti, který stále nepřestává, nás však tento nápad
rychle opouští a míříme rovnou zakoupit lístky na trajekt. Pryč z Norska,
zima jedna zas…á. Plujeme obrovskou a neskutečně rychlou lodí do
Hirtshalsu v Dánsku. Cena za lístek na 4motorky a 6lidí 2400NOK. Loď se
houpe tak, že se nedá ujít ani pár metrů bez toho, abychom se něčeho drželi.
Zjišťuji, že mi to ale nějak nevadí a s chutí si kupuji Colu a bagetu.
Ostatní taky snáší tuto plavbu dobře a za 2,5h vyjíždíme z vnitřností
lodi v Dánsku. Pro změnu…prší.Na radu místního kolemjdoucího zajíždíme
k hostelu „Hjorring“. Pěkná ubytovna za přibližně 120NOK na osobu
včetně snídaně ve formě „švédských stolů“. Sušíme věci a unaveni
zalézáme do peřin.
11.den
Ráno se probouzím a bojím se podívat
z okna. Pomalu odhrnuji závěs a zjišťuji, že venku sice neprší, ale
na slunce to nevypadá ani náhodou. Snídani trošku prodlužujeme, jídla je
dost. Balíme věci do kufrů a už za drobného deště vyjíždíme. Přes celé
Dánsko fouká hodně silný, boční nárazový vítr. S motorkou mi to škube
a netroufnu si jet víc jak 140km/h. Cyril odvážně ujíždí, ale zjišťuje,
že to fakt nemá smysl riskovat. Jedeme 360km a zastavujeme v Německu asi
100km u Hamburku. Tady rozbalujeme stan v kempu u Flensburgu a dáváme po
delším čase točený, i když dost hnusný.
12. den
Odjíždíme z kempu a jedeme
po dálnici směr Berlín. Po cestě se domlouváme, že jestli se počasí
neumoudří, nemá cenu se zdržovat v Německu a budeme se snažit dojet až
k nám. Fouká totiž dost silný vítr od moře. Už se těšíme na řízek
a Plzeň. Opravdu počasí neustoupilo a my jsme asi v 19h dojeli do kempu
„Koliba“. Za sebou 840km nezáživného dálničního provozu. Takže si ten
řízek opravdu zasloužíme a to pivo taky. Sice není Plzeň, ale musí stačit
Staropramen! Stačil…Noc v Chatce asi za 300,- na osobu. Docela dobrý, v kempu
jsme skoro sami.
13.den
Počasí už v pohodě a za
sluníčka odjíždíme domů. Po ujetí 360km spokojeně parkujeme v garážích.
Musím uznat, že to stálo za to a
každému přeji ať se do Norska podívá. Teda každému, kdo umí jezdit na
motorce a kochat se krajinou! A když k tomu ještě rád fotí, nejlépe
na dia jako já, (nebo na Digital jako Cyril) tak bude spokojenej! Umí tam být
fakt nádherně, i když taky určitě hodně škaredě. My jsme měli to štěstí,
že nám počasí přálo. Za skvělý termín této dovolené děkujeme
Patrikovi, který sice plánoval, ale jen on ví proč nakonec nejel.
Dovolená mě přišla něco málo
přes 20tis. Kč, ti co jeli ve dvou, dali asi o 6tis víc. Ujeli jsme 4880km a
propálili všichni přibližně stejně kolem 265 litrů Naturalu. U nás
rychlost mimo obec kolem 130km/h, v Německu po dálnici 160 – 180km/h,
Švédsko dálnice 130, jinak 90, Norsko až na drobné výjimky do 90km/h.
(posledních 300km okolo 130km/h) Průměrná spotřeba 5,4l! Dobře Rtčko!
Cyril, Víťa a Pavouk.